Tak se nějak usmyslelo, že pojedeme do Paříže. Tedy myšleno já, jakožto autor tohoto spisku a K. (Kamča) jakožto přítelkyně a spolucestovatelka. Mělo to ale jednu podmínku, K. se naučí francouzsky – no ne vše se podaří a já nejsem taky žádný diktátor. Podmínka nepodmínka, prostě jedem. Nakoupili jsme výhodné autobusové jízdenky u společnosti Eurolines za 1755 Kč za kus a za zhruba měsíc jsme mohli vyrazit směrem pařížským. Sraz je stanoven na patnáctou hodinu ve vlaku na nádraží Česká Třebová. Kamča jede z Ostravy IC, moje maličkost po krátkém čekání přesedá, společná cesta začíná. V pět jsme v Praze, máme dvě hodiny čas, takže se jen tak touláme, dokupujeme nějaké věci, K. neodolává a kupuje si zmrzku u McD (já také:). Způsob odbavení jako na letišti. Nejdříve check-in, visačky na batohy, cedulka do ruky a můžeme si najít místo v autobuse. V sedm přesně vyjíždíme, autobus je tak ze 2/3 plný, převážná většina jsou cizinci. Češi se asi bojí nebo cestují s cestovkami případně letecky. V Plzni se nestaví, první pauza je ž v Rozvadově. Pokyn zní jasně : vyčurat a spát - s kulturní vložkou v podobě komedie s Leslie Nielsenem Utopenec na útěku. Konec nevidím, páč spím stejně jako K.
 |
 |
 |
29.04.2005 – den druhý
Ve dvě první budíček, v šest další, to už se ale všema deseti těšíme na Peříž. Spánek nic moc, Mohamed o sedadlo vedle vzadu chrápe jako šílenej a já marně vzpomínám jestli se anglicky řekne chrápat „snorl“ nebo ne (je to „snore“). Nakonec nestavíme ani v Reims a v Paříži jsme už 8:20 místo původních devíti. Nádraží Gallieni je pravděpodobně jenom pro Eurolines nebo jiné autobusy do Paříže nejezdí. Chvíli jsme zmatení, dumáme zda dát 5€ za uschování batohů v značně sofistikovaných skříňkách nebo risknout hotel. Volíme druhou variantu, i když je nám jasné, že recepci v hotelu Formule1 už otevřenou nestihneme a budeme muset zkusit probojovat se na pokoj pomocí kreditní karty. Druhé dilema, které jenom podtrhuje tušenou náročnost a zmatečnost příjezdu, je zda si koupit carnet (svazek 10 lístků za 10.5€) nebo kartičku Paris Visite na tři dny za 18.5€. Nakonec volíme druhou možnost, tím, že musíme hodně jezdit.:) Kamča k našemu oboustrannému úžasu zjišťuje, že neví kde má peníze, respektive zda vůbec má peníze. Prý má několik peněženek, tak uvidíme, zda ta pravá je v batohu nebo doma v šuplíku. V Port de Saint Ouen sice chvilinku bloudíme než nacházíme přesný směr, ale s pomocí mapy vytisklé na ratp.info nalézáme snadno naši králikárnu i s kupodivu otevřenou recepcí. Stačí vysolit 115€ za tři noclehy, dostaneme kód na dveře a můžeme se nastěhovat. Pokojík je malý, ale pěkný...:) Kamča definitivně zjišťuje, že peněženka s eury odpočívá pěkně doma a že přijela do Paříže s pouhými 20€. Tedy o zábavu (z mé strany) a o starosti (ze strany druhé) je postaráno. Nicméně nestahujeme ještě kalhoty, neboť brod je ještě daleko a naše kreditky tak blízko! Prvotní cíl je jasný, vyrážíme směr Louvre. Nevím přesně, který megaloman má tuhle stavbu na svědomí, ale je to šílené, když ještě připočtu ty mraky lidí...tak mám rozpačité pocity. Každopádně je to povinnost a nutnost, Mona Lisa (zklamání), i když bych si dovedl tuhle masovku odpustit. Vstup 8,5€ (zlevněné 6€ po 18. hodině St a Pá). Strávili jsme zde celkem 2,5h. což se K. zdálo málo a mně se zdálo tak akorát. Člověk stejně nemůže stihnout všechno podstatné, kvalitní a hodnotné. Vždy se najde něco co by měl vidět a nestihl to. Highlights: já: Napoleonův apartmán a interiér ; K: interiér. Dali jsme všechna patra a unaveni míříme k Arc de Carousel a přilehlému parčíků. Různě se tu již povalují stovky lidí, tak neváháme a přidáváme se, baštíme české řízky a nic se nám nechce dělat. Přece jenom se ještě přemůžeme a vydáváme se přes úžasně upravené Toulierské zahrady k obelisku na Place de la Concorde. Zahrada je fakt vymáklá, mají tu erární židličky, tak tu plno lidí jenom tak sedí, kouká nebo si čte – prostě idylka. Dalším cílem jest Notre-Dame. Obracíme tedy pomyslné kormidlo a po pěkném nábřeží Seiny jdeme směrem Ile de Cité. Cestou hrajeme (je to daleko) zajímavou hru “Najdi si svého Čecha“, k jejímuž spuštění nás donutila veliká koncentrace našich spoluobčanů. Jsou až nějak moc dobře rozpoznatelní, jedná se o tzv. tržnicový typ. K dovršení všeho žádám dvě české tetiny anglicky zda by nás nevyfotily...chudery vůbec nevěděly co a jak:) Finále je tvořeno obtloustlým nahastrošeným párem v botách prestige! Docela šílené, tak se smějem a zároveň uvažujeme, zda i nám tak trčí sláma z bot. Před Notre-Dame je opět spousta lidí, vevnitř probíhá bohoslužba, tak Japonci fotí a fotí. Malá svíčka za 2€ a velká za 5€, docela dobrý notredamský byznys. Dá se vyjít i nahoru, ale za drahocenná eura, tak na to kašleme a raděj se (již docela hodně unavení) touláme okolními uličkami a zahradou za Notre-Dame. Nazdařbůh jdeme směr radnice a dále až k Centre Pompidou (muzeum moderního umění). Divná stavba s divným jezírkem plným divných fontánek. Na náměstí panuje uvolněná atmosféra, sem tak pseudo i skuteční umělci (malíři) a semo tamo i pár lidí dává špeka. Jdeme dovnitř, kde plno lidí čeká na nějaké představení. V přízemí probíhá (asi) výstava plakátů režiséra (mně známého z LFŠ) Fassbindera. Už úplně KO, jdeme na stanici Hotel de Ville a jedeme na hotel. Pekelně uondané nožičky.
 |
 |
 |
30.04.2005 – den třetí
Po včerejším únavném dvoudni se nemůžeme vykopat z postelí, asi každý tuší, že se nám to nakonec povedlo a tak po vločkové snídani vyrážíme směr latinská čtvrť. Přesněji řečeno na místa, kde jsme mohli studovat kdyby....na Sorbonnu. Bohužel bylo zavřeno, tak jsme to vyfotili a poklusem odběhli na Rue de la Huchette, která byla dříve (dle průvodce) Mekkou tuláků a beatniků, teď bohužel spíše rájem kebabů a falafelů. Jinak to samozřejmě vítáme, jedná se asi o nejlevnější jídlo v Paříži, i menu se dá pořídit za příjemných 10€. Údajná nejužší ulička, která je po levé straně, už vůbec zajímavá není. Kamču chytla rozežranost, tak na jedno posezení spořádává skoro celý řízek:). Opět vegetíme v parčíku, tentokráte s krásným výhledem na Notre-Dame. Rozhodujeme se jet směr Gare d’Austerlitz, odkud máme v plánu podívat se do Jardine des Plantes a dále k mešitě. Jelikož nejsme líní, právě naopak, pěšky se vydáváme k Panteónu – další veliká stavba, kde je dovnitř vstupné. Líní přece jenom trochu jsme, tak sedáme na metro směr le gare. Nádraží nicmoc, ale zahrada opět super, krásně načančaná, tak nezbývá nic jiného než zalehnout a lenošit. Hned vedle je Pařížská mešita, která je bohužel v rekonstrukci, za což se nám rozhodně 2€ dávat nechtělo. Z nejbližšího metra, míříme na další, tentokráte Lucemburské zahrady, které jsou ještě velkolepější, všude tisíce polehávajích a piknikujících lidiček. Docela závidíme Pařížanům tu pohodu a ty možnost uprostřed města, myslím, že to jsou rodilí piknikáři:) Nabíráme síly a míříme do muzea impresionistů d’Orsay. Je zde opět hafo lidí, nám se daří získat zlevněné vstupné za 5,5€ , tak vzhůru na prohlídku. D’Orsay je budova bývalého nádraží, velmi zajímavě přestavěná, bohužel klima zde moc nefunguje, tak například v nejzajímavějším posledním patře je naprosto nedýchatelno. Ani nestíháme vše prohlédnout, zavírá se totiž už v šest. Se zbytky energie se šineme mrknout na Hotel des Invalides, zase pěkný parčík s jezírkem a zase megastavba s pozlacenou kopulí. Už jsme docela hladoví, tak jedeme na St. Michel na nějakou mňamku, já se rozhoduji pro falafel (4€) s neomezeným výběrem množství zeleniny a dresingů. Kamča se po chvíli váhání připojuje. Plni sil vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím, nejdříve nakoupíme a pak metrem na Ecóle Militare k Eiffel Tower, která je naprosto úchvatně osvětlena. Trávníky (Martova pole) jsou naprosto přeplněny lidmi, kteří pijí vínko nebo pivko a baví se. Prostě velká párty pod Eiffelovkou. My máme akorát vodu, tak aspoň fotíme a v deset žasneme nad pěkně blikající ET. Cestou na metro mě oslovuje slečna s evropským přízvukem, že prý má doma pavouka (táákhle velkého) a já ho mám jít zabít, jinak, že prý nemůže domů. Dost divný, Honzík je ovšem hrdina, tak bez bázně a hany vyráží vstříc nejmíň půl metrové tarantuli. Jo kdyby tarantule, byl to docela obyčejný pavouk, který poskakoval na schodech, chudák, musel jsem ho zašlápnout. Ze slečen se vyklubali polky, dle našeho odhadu asi modelky, páč jinak nevím jak by měly na nájem pár metrů od ET. Na hotel se dostáváme až o půl dvanácte úplně mrtví...
 |
 |
 |
01.05.2004 – den čtvrtý
Den čtvrtý, den eifelovkový. To co jsme měli včera možnost vidět jenom za tmy, hodláme dneska prozkoumat v plném denním světle a na vlastní kůži. K tomu potřebujeme dostatek jídla, tudíž neváhám a na vlastní pěst se vydávám do čtvrti Saint Ouen, kde obhlížím možnosti obživy. Vítězí pekařství a bageta. Místo původně plánovaných 9:30, kdy se Eiffelovka otvírá, se dostáváme na místo až kolem poledne, čemuž odpovídají i pořádné fronty. Po jisté době naplněné váháním se rozhodujeme vyčkat dlouhatánskou frontu a jet až na vrchol výtahem. Bude nás tato sranda stát sice 10,7€ místo 3€ (pěšky do druhé patra), ale když už tady jsme...Fronta byla asi na hodinu a další ¾ ve druhém patře. Každopádně viditelnost byla výborná, takže to stálo za ty peníze. Po sestupu, kolem třetí hodinu, usedáme na trávník a pořádně svačíme i obědváme zároveň. Další zastávkou je Vítězný oblouk, mega kruháč, který zaujme pouze tím, že je to kruháč s jedenácti přípojkami, jinak nic moc, stejně jako Champ Elyséis, což je klasický bulvár s módnímy obchody. Původní plán dojít po ChE až k Obelisku vzdáváme a dokud je ještě čas jedeme metrem do stanice Pére Lachaise, kde se nachází stejnojmenný hřbitov. Cestou na eskalátorech jsme celkem hlasitě komentovali spolucestující, hádali jsme zda to jsou češi nebo ne...jak se ukázalo byli, všechno slyšeli, takže trapas a raděj jsme zmizeli, aby nedošlo na inzultace. Hřbitov je úplně odlišný než jaký známe od nás, jsou to všechno takové “domečky“ strašně naplácané natěsno vedle sebe. Spíše já pátrám po hrobu skoro momentálně nejslavnějším – je zde pohřben zpěvák Doors Jim Morisson. Jeho hrob je spíše menší a docela nenápadný, ovšem jinak lehce poznatelný zástupy lidí, přenosným kovovým plotem okolo a přítomností policistky. Dál se nám podařilo najít např. hrob Edith Piaf, Oskara Wilda, obětí holocaustu nebo českých legionářů. Místní policie je přesná, tak nás opět vyhazují přesně v zavírací hodinu. Nákup a honem pojíst na naše oblíbené místo u St. Michel, tentokráte padla volba na kebab sandwich, obrovská porce masa a hranolek - výborné:) Po vydatném odpočinku v oblíbeném parčíku kousek od Notre-dame jdeme pomalu na druhý ostrov Isle de St. Louis, kde se mimojité prodává údajné nejlepší zmrzlina na světě zvaná jako Berthilonova. Zrovna nejlevnější není, jeden kopeček za 2€, dva za 3,5€, ale když už jsme tady...Kamča je šetrnější, já už méně, tak si dávám rebarborovou a mirabelkovou a musím skutečně říct, že je to vynikající! Ještě chvíli bloumáme po březích Seiny a jdeme na kutě....
 |
 |
 |
02.05.2005– den pátý
Poslední den našeho výletu začíná klasickým mudrováním kdy, jak a co. Rozhodnuto jest je, sbalit se a co nejdříve vyjet směr Montmartre a Sacrécauer. Batožiny jsem zanechali v hotelové úschovně za 3€ a plni odhodlání vyrážíme do pošmourného počasí, z kterého má nejvíce radost Kamča, neboť může konečně použít svůj deštník a “gumovku“ (údajně nepromokavá větrovka maskovacího vzezření). Nutno dodat, že jinak jsme měli opravdu štěstí na počasí,páč celou dobu bylo jako uprostřed léta. Bohužel dnes už neplatí náš Paris Visite, nezbývá tedy než obětovat 1,4€ za jednotlivou jízdenku a přesunout na Abbesses, kde stojí za zmínku jednak pěkné náměstíčko, ale hlavně jeden z posledních původních zachovalých vstupů do metra. Vydáváme se předpokládaným směrem do kopce, který není oproti původním předpokladům nijak velký, není tedy vůbec potřeba používat lanovku (1,4€). Oproti předpokladům zde ještě není moc lidí. Jelikož jsme řádně poučeni, vydáváme se bez bázně vstříc černochům, kteří by nám rádi přivázali na ruku nějakou šňůrku a potom po nás chtěli peníze a dále směr onen romantický zámeček. Postupně přibývá turistů, tak fotíme v krásném parku a jdeme směrem Place de Tértre (?), kde je ovšem těch turistů ještě více, neboť na tomto málem náměstíčku je plno kaváren a různých umělců i neumělců, kteří by rádi movitého návštěvníka zvěčnili či vystřihli (v případně těch neumělců). Obecně je tu na náš vkus nějak přeturistováno, tak pokračujeme dále mrknout se na vinice, muzeum Dalího (Espace Dalí, vstup kolem 7€) a Moulin de Galette. (jeden z posledních původních zachovalých mlýnů) Ploužíme se místními uličkami a užíváme úžasného klidu této snad skoro až vesnické čtvrti. Naším cílem je slavné Moulin Rouge. Cestou se zastavujeme v místním čínském bistru, ze kterého by si všichni majitelé čínských bistrech u nás vzít příklad, honem zlepšit produkci nebo raději zavřít krámek. Opravdu se nedá srovnávat tyhle blafy s těmi cizokrajnými mňamkami. Já si vybral jakýsi salát s vůbecnevímčím za 4,6€ a K. si dala polévku s torteliny plněnými krevetami za 3,9€. Moc dobré, i když logicky výrazně dražší. Další zastávkou je Moulin Rouge a boulevard Pigalle s množstvím sexshopů, pornokin a podobného. Moulin je zklamání, zbytek na jedno brdo, lákal jsem K. na návštěvu nějakého obchůdku, ale nějak se jí nechtělo..:( Je vidět, že je to přece jenom chudší čtvrť, je to celé rozkopané, zanedbané a dominují zde hlavně levné hadrárny a supermarkety. V supermarketu Ed nakupujeme na cestu, v tuniském pekařství sladkosti domů. Kamča si konečně plní svůj sen a dává si palačinku. Nakonec už moc času nezbývá, tak jedeme pro věci hotel a pomalu se již loučíme s tímto bezvadným městem. Čas tak akorát na brochette v syrském bistru a tak tak přijíždíme na Gallieni. Odbavení bylo rychlé, akorát nás čeká nepříjemné překvapení v autobuse, který je úplně plný. Aby nebyl odjezd takový nudný, Kamča nechala můj batožin jenom tak na autobusáku a v klidu nasedla, ještě, že tu je bystrý Honzík...:) Pár sentimentálních slz, au revoir Paris a plnou parou vstříc české domovině.
 |
 |
 |